Petrovští a Spálený mlýn.
I v našem kraji lidé doplatili na Bílou horu. Ti kdo nechtěli zradit svoji víru a stát se katolíky opouštěli raději svou zem.S domovem se rozloučil i mlynář ze Zákovského dolu. Mlýn ale nezůstal dlouho opuštěn. Jednoho dne se tu objevil nový pán, do skutečného mlynáře měl ale daleko. Stejná byla i jeho chasa. pan otec, nebyl to nikdo jiný než zakuklený vůdce loupežníků Petrovský se místo po mlýně toulal po lesích. Často zmizeli i na několik dní.Lidé neměli tušení kdo se jim v mlýně usadil. Loupeže v okolí přičítali tlupám darebů z lesů za Bezdězem. Až jeden chalupník z Březovic spěchal brzy po ránu dojednat mletí spatřil ze stráně nad mlýnem divný obraz, Dva mlynářští si v náhonu vymývali krvavé rány, další vynášeli do skrýše pod balvanem ve stráni pytle ve kterých určitě nebylo obilí ani mouka, ale nejspíš kořist z nočního lupu. Chalupník se rychle vrátil do vsi. Rychtář poslal posla do Bělé a sousedé zatím mlýn z povzdálí hlídali.Ještě v noci přitáhli do Zákova vojáci, mlýn obklíčili, loupežníky pochytali a mlýn zapálili.Unikl jenom mlynář- Petrovský skrytou stezkou, známou jenom jemu. Ze strachu se nevrátil ani pro ukrytý poklad. Vyzdvihl si ho po čase chalupník,který loupežníky odhalil a koupil si za něj v Březovicích velký state
Jiná pověst vypravuje, když ještě zámek Houska ve své staré podobě stál, uhnízdil se v něm strašlivý, ukrutný loupežník s nešlechetným lidem. Ten loupežně vpadal do okolního krajea vracel se s velkou kořistí do pevného hnízda. Jemu podřízeny byly loupežné roty, z nihž jedna se také usadila v jeskyni Petrovině, blízký mlýn vypálila a jeho obyvatele povraždila. Loupežníci obsadili Petrovinu a běda pocestnému, jenž nevědomky se ubíral Žákovem. Neuviděl více vycházet slunce. Jak dlouho hlavní vůdce na Housce žil, ozýval se i Žákov lkaním přepadených obětí. Když potom vůdce na Housce rukou jistého stráneckého osadníka zastřelen byl, ozbrojil se vesnický lid rozličnou zbraní, schytal loupežníky a odevzdal je právu. Tak bylo zbaveno okolí těchto ukrutných hostů.
( podle K. Sellnera
Loupežník Oront
Když skončila třicetiletá válka, vraceli se mnozí Švédové jen neradi zpátky do vlasti. Válka se jim stala řemeslem, loupežení pramenem lehkého živobytí. Jedním z těch, jimž se nechtělo z Čech, byl švédský velitel Oront. Usadil se v opuštěném zámku Housce, stal se náčelníkem loupežníků. Se svou bandou, čítající deset lupičů, podnikal vpády do okolních měst, loupil tam a vraždil.Mělničtí, kteří od něho zakusili nejvíce, vypsali na jeho hlavu odměnu sto tolarův.O tom se doslechl stránecký myslivec Jiranda a smluvil se s přítelem Mazancem z Olešnice, že se pokusí tu odměnu získati.Střelci byli dobří, měli pušky, prach i olovo, avšak na Oronta, který byl dosud nezranitelný, musila býti ulita koule o půlnoci, když měsíc vchází v nov. Došli si ke kováři do Střezivojic a ten jim ulil koule podle jejich přání.„Kdo z nás první vystřelí?“ staral se Jiranda.„Rozsvěťme svíci a střílejme do plamene,“ učinil návrh Mazanec. „Uvidíme, kdo z nás má oko i ruku jistější.“Odměřili tři sta kroků, rozžehli svíci a každý dal tři rány ze své pušky. Jiranda sestřelil plamen dvakráte, Mazanec třikráte. Takrozhodnuto, že si Oronta vezme na mušku Mazanec.Vybrali si několik srdnatých mužů z vesnice, vzali s sebou provazy a silné hřeby a plížili se k Housce. Vnikli do zámku, skryli se v staré, opuštěné kovárně a dávali pozor, jsou-li lupiči doma. Kouř stoupající komínem z krbu v tabulnici, kde se zdržoval Oront, byl jim znamením, že přišli v pravou chvíli.Myslivci přečkali v kovárně den, a když se na kraj opět snesla noc, dali se do práce. Zatloukli do zdí hřeby, vyšplhali se po provazech vzhůru na půdu. Tam vyndali ze střechy šindel, Mazanec prostrčil otvorem pušku a namířil ji k oknům tabulnice. Ráno, když se mlha zvedla, spustil se Jiranda po provaze na skálu, a obrátiv se proti lupičovu obydlí, zavolal z plných plic:
„Oronte, Oronte!“ Rozespalý loupežník vyskočil s lože, vychýlil se z okna a zahromoval:„Kdo jsi, u čerta, a co tu chceš?“„Hned se dovíš,“ řekl Jiranda. V touž chvíli vystřelil myslivec Mazanec, ukrytý na půdě nad kovárnou. Jak padla rána, zvolal loupežník: „Honem sem, má černá slepičko!“Bylo však již pozdě čarovati. Zasažen kulí přímo do hlavy, zvrátil se Oront nazad a svalil se mrtev na zem. Ostatní lupiči vyběhli ze svých doupat, ale tu se již i po nich sypaly rány. Chtěli prchnouti z hradu, avšak pomocníci myslivců jim v tom zabránili. I nezbylo jim, než se poddati. Myslivci je svázali a dopravili je do Mělníka. Tam obdrželi sto tolarův a vrátili se s veselou domů.Kraj si oddechl, zbaven byv Oronta a jeho bandy, která byla po zásluze zvěšena. Pušku, z níž byl lupič zastřelen, pověsil Mazanec v Olešně na hřebík a již nikdy z ní nevystřelil. V jeho rodině chovali ji dlouho na památku a s ní i jeden z tolarů, jež si myslivec vysloužil za Orontovu hlavu.
Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
