Jeskyně Petrovina.
Níže po potoku, na levé straně, příkře stoupá úzká strž zvaná Petrovina. Pěšina tu vede mezi rozmetanými balvany vzhůru. Stoupáme- li po ní, spatříme vpravo vysoko ve skalním sloupu černý vchod do jeskyně Petroviny, někdy zvané Vítkova jeskyně, ale také Kremperova jeskyně. Prý byla místem uctívání černoboha “ Kremperáka „. Jeho modla, jak bylo vypravováno, stávala na podstavci uprostřed sloje, vchod i jeskyňka sama byly a dosud jsou tak nízké aby se pohané přicházející vzdát černobohu úctu musili k modle plazit po břiše a stát před ní pokorně schrbeni. Uvnitř jeskyně proti oknu je letopočet 1627.
(podle K. Sellnera)
Na skále nad ní je starý trempský srub. Téměř u silnice je malé dřívě hojně navštěvované koupaliště.Bylo postaveno v roce 1926 při regulaci Strenického potoka
Jeskyně Petrovina
Karel Sellner – Strenický potok
– co jsem vyprávěl na výletě dne 22. května 1927
/úryvek z povídky K.Sellnera/.
Za Soudnou roklí příkře k pláni stoupá rokel zvaná Petrovina. Pěšina tu vede mezi rozmetanými balvany vzhůru. Stoupáme-li po ní, spatříme v pravo vysoko ve skalním sloupu černý vchod do jeskyně Petroviny. Dnes ji snadno každý nalezne. Před třicíti lety byl tu les hustší a podrostu tolik, že vchod byl jím úplně zakryt. V kronice březovické školy je zápis o Kremperově jeskyni. Zjistil jsem, že jméno Kremper, nebo Kremperák, je uvedeno v zápisech bělských. Byl to známý zloděj koní, který byl po mnohých krádežích lapen a soudem trestán. Dle zápisu v kronice poznáváme opět bujnou fantasii Krolmusovu. Cituji: »Jméno Kremper, jímž lid tuto jeskyni zove, pochází z předvěkých předkřesťanských časů a náleží Černobogu »Kremperákovi«, jemuž se tehdáž za pohanských dob v této jeskyni božská úcta vzdávala, an každý příchozí musel v pokoře těsným průchodem do jeskyně jen po kolenou před modlu Kremperákovu, která tam na nějakém podstavci státi mohla, se dovléknouti a před modlou toliko shrbeně státi nebo klečeti.« Pověsti o Kremperově jeskyni nalezneme také v okolí Kokořína a protože v Březovicích není jména »Kremperova jeskyně« užíváno a této jeskyni lid říká Petrovina, jest patrno, že pověsti z okolí Kokořína a Mšena byly přeneseny do okolí Březovic a zde Krolmusem lokalisovány.
Jinak vypravoval o Petrovině a skrytém tam pokladu známý písmák sudoměřský Jan E. Konopas: »Chudý chasník v Sudoměři zamiloval se do dcery svého hospodáře a spanilá dědička statku splácela mu upřímnou oddaností. Sedlák zvěděl konečně o lásce mladých lidí, ale nehromoval, ani chasníka nevyhnal a dceři nehrozil, nýbrž rozšafně chasníkovi pravil: »Milý Honzíku, Anču ti dám a ty mi přineseš čtvrtci stříbrňáků. Jedno slovo jako sto. Platí?« Podával Honzíkovi ruku a Honzík si plácl, dodávaje: »Platí, pantáto, dej nám pánbu štěstí.« Řekl to vesele, ale když přemýšlel, kde vezme čtvrtci stříbrňáků, bylo mu ouzko u srdce. V podvečer zašel do polí a došel až k tajemné, strašidelné rokli Bárentě. Sedl si na starý pařez a hleděl do tmavé rokle. Pojednou stála před ním stará babička s mošničkou plnou koření. Honzík udiveně k ní vzhlédl, ale babička se usmála a pravila: »Vím, co tě trápí, Honzíku, ale mám Anču ráda a pomohu vám oběma. Potřebuješ čtvrtci tolarů a já o nich vím. Nebojíš-li se, bude Anča tvá.« Honzík vyskočil, v očích mu blýsklo a pravil: »Třeba s čertem se budu práti, abych Anču dostal. Povězte mi jen, babičko, kde je poklad.« babička řekla: »Před mnoha lety byl v Petrovině loupežník Petrovský a měl tam ukrytý poklad. Neužil peněz, protože jej chytili, do Boleslavi odvedli a oběsili. Nikdo z jeho bandy o pokladu nevěděl a tak tam v Petrovině dosud je ukryt. Do týdne máme úplněk. V tu noc musíš jíti do Petroviny a čekati tam, až ponocný v Březovicích bude troubiti dvanáctou. Dobře se dívej, do kterého kouta Petroviny padne v tu chvíli měsíční zář, Uvidíš tam modrý plamínek. V tom místě je poklad. Pospěš, abys jej dobyl, než kohout poprvé zakokrhá a nedbej na nic, ať slyšíš a vidíš cokoliv. Až poklad dobudeš, přehoď jej bílým nesepraným šátkem, poděkuj bohu a pomodli se za duši Petrovského. Potom můžeš poklad vybrati a odnésti. Cestou domů se neohlížej a doma přikryj opět poklad bílým šátkem.« Honzík babičce poděkoval a než se vzpamatoval, byla babka ta tam a vůkol ticho jako v hrobě. Honzík spěchal domů. V den úplňku odešel večer k Petrovině, vlezl do jeskyně a vše se stalo, jak babička předpověděla. Honzík poklad našel, přikryl jej bílým šátkem a nedbal podivného strašidelného nářku, který se okolo skal ozýval, ani neviditelných
rukou, které jej od pokladu chtěly odtáhnouti. Modlil se za duši Petrovského a vyzdvihl těžký hrnec plný tolarů. Došel bez nehody domů, ukryl poklad bílým šátkem pokrytý v maštali, kde spával, a ráno přinesl jej sedlákovi, jenž mladým lidem požehnal. Hle, jak v pověstech snadno lze vyrovnati sociální rozdíly.
Petrovina má čtyřhranný vchod vysoko nade dnem údolí. Od vchodu do nitra skály táhne se průchod mírně klesající a stále se úžící jako nálevka. Končí kruhovitým otvorem, jímž možno pouze ležmo protáhnouti se do jeskyně, jejíž půdorys má podobu S a skládá se ze dvou částí: levá je menší a nižší, úplně tmavá, pravá, větší, asi 150 cm vysoká, osvětlena jest oknem, jímž vyhlédnouti můžeme na důl. po stranách okna jsou drážky pro okenici a také v průchodu uvidíme stopy po rámu nízkých dveří a díru po silné závoře. Ve větší jeskyni je proti oknu vytesán letopočet 1627. Mezi lidem kolují dosud zkazky o vyhubení Petrovských a rozboření jejich mlýna rytířem z Housky a jeho družinou. Později usadil se tu jiný mlynář a nechtěje, jako nekatolík, vystěhovati se do ciziny, skrýval se prý s rodinou v Petrovině. Snad on vyryl do skály letopočet 1627, památný rok vydání obnoveného zřízení zemského a tvrdého nařízení o vypovídání všech nekatolíků ze země.
Jiná pověst vypravuje: Když ještě zámek Houska ve své staré podobě stál, uhnízdil se v něm strašlivý, ukrutný loupežník s nešlechetným lidem. Ten loupežně vpadal do okolního kraje a vracel se s velkou kořistí do pevného hnízda. Jemu podřízeny byly loupežné roty, z nichž jedna také v Petrovině se usadila, blízký mlýn vypálila a obyvatele jeho povraždila. Loupežníci osadili Petrovinu a běda pocestnému, jenž nevědomky ubíral se Žákovem. Neuzřel více slunce vycházeti. Jak dlouho hlavní vůdce na Housce žil, ozýval se i Žákov lkaním přepadených obětí. Když potom vůdce na Housce rukou jistého stráneckého osadníka zastřelen byl, ozbrojil se vesnický lid rozličnou zbraní, schytal loupežníky a odevzdal je právu. Tak zbaveno bylo okolí ukrutných těchto host
